Čím vlastně jsem?

18. července 2007 v 23:59 | Murkaeva |  Myšlenky
Když jsem chodila na základku, čas se mi plazil pomaleji než ten nejpomalejší slimák. Na střední už to šlo, zvláště na učilišti,protože škola začínala kolikrát v brzkém dopoledni a končila v půl osmé večer - pochopitelně se dvěmi hodinami volna. Po maturitě v prvním zaměstnání, mi čas utíkal "normálně" někdy to šlo,jindy to byla hrůza. A pak přišla změna. Nastoupila jsem do Krčské nemocnice jako civilka. Při přípravách na medicínu jsem chodila do práce na půl sedmou a domů se vracela s dvaceti turky v krvy, v deset večer. Cestou tam učení, cestou domů opakování. Některá odpoledne jsem zkončila v pět a jela do nějaké kavárny na sraz s kamarádkou,která mě znovuzasvěcovala do chemie. Čas utíkal hodně rychle, zvlášť když jsem si v touze po vědění a také pro "sychr" přiložila ještě vyšší zdravotní školu v Příbramy.Škola mi docela šla,konečně jsem se cítila trochu jako šprt. Profesoři se mnou rádi komunikovali a dělali mi díky vytíženosti a asi i zájmu o studium všeliaké ústupky, jako třeba zkoušky v sobotu odpoledne. Byla to pro mě čest a mé nadšení dosáhlo vrcholu, když jsem se "dostala" na vysokou....Byla jsem čtvrtá pod čarou. Byl to pro mě absolutní úspěch. Cítila jsem se konečně jako někdo, kdo má něco v hlavě :-) A pak pozvolna přišli rány bičem. Jednomu lékaři jsem řekla,že jsem se dostala na odvolání........ řekl mi,že tato lékařská fakulta, není nic moc, že by to za rok zkusil do Motola. A já "husa pitomá" poslechla. V práci mě po čtyřikrát nepustili na zkoušku z anatomie v Příbramy. Pak mi zazvonil můj novotou vonící mobil a oznámili mi,že mě škola pro nedodržení termínu zkoušky vyloučila. A pak....pak přišlo neprodloužení smluvy. "Přece nemyslíte, že by jste si dodělala školu a byla na lepší pozici,než staniční sestry.Jste bez zkušeností a měla by jste nejvyšší tabulkové ohodnocení, protože máte vyšší vzdělání, než my." Cítila jsem se, jako ve snu. S hrdě vztyčenou hlavou,úsměvem na tváři a v očích výraz "chcípni mrcho". Do toho všeho jsem přestávala kouřit - přítel a nynější manžel, byl nekuřák. V nemocnici se při práci a učení kouřilo hodně, takže má postupně zvyšující se potřeba zkončila na dvou krabičkách denně. Rozhodla jsem se přestat hned. Teď okamžitě. Žádné nejde, žádné opatrně, pozvolna. Ne teď. Máš život v háji, tak to doraž! A s odchodem z nemocnice, jsem si už nezapálila. No to bylo dílo:-) !Zněkolikanásobila jsem příjem kávy, jídla a sladkostí..... A po nějaké-delší- době jsem konečně měla zájem jít znovu do práce. A nastoupila jako civil k cizinecké policii. Byla jsem šťastná za to místo.Líbilo se mi tam. Ale nebyla to práce, kterou jsem toužila dělat. A tak jsem se probrala s depresí,že jsem se asi moc lehce vzdala svého cíle. Doma sáhla po učení a začala s poněkud volnějším přístupem přípravu na další přijímačky. No,zkrátím to - fyzika mě odepsala. Nic,prostě temno. Jirásek by měl ze mě skutečnou radost :-)) . Najednou jsem měla pocit, že mi o něco jde, že buď to udělám nebo můj život zkončí. Klepala jsem se,ale i tak jsem biologii měla za deset minut. Najednou jako bych mrkla a začala vnímat. Nepoznávala jsem otázky z fyziky, někde mi hlava nebrala chemii. Trochu jsem sama sebe šokovala. "Učila jsi se,tak sakra dělej!" Jenže mozek najednou myslel na přítele, na jeho psa - jak tuhle snědl šopský salát, jé a naše první rande, ta romantika...... a pak zase mrk a koukala jsem do papíru s rovnicemi. A tak jsem se zvedla, vše odevzdala "Opravdu nechcete tu fyziku alespoň od oka dopsat?" zeptala se "Ne,já prostě už nic nevím" Chtělo se mi brečet. Bylo mi špatně od žaludku a bouchnutí dveří mi v uších zní do dnes. Bylo to, jako by opravdu byl konec všeho.
Od policie jsem utekla,před silně karieristickou koleginí. A zase to období pokračovalo"krásně". Podala jsem výpověď dohodou, za dva dny jsme přišli o podnájem a den na to se při spěšné cestě do práce vybourali. Otřepali jsme se,sedli si pak doma - ještě v Krhanicích (na které nikdy nezapomenu) a usmívali se s přítelem na sebe. "Tak, za tímhle životem uděláme tlustou černou čáru-nebo raději tři- a začneme znovu." Nic nám nebylo ulehčeno a troufám si říct, že není ulehčováno do dnes,ikdyž to tak možná vypadá.
Nakonec oba pracujeme spolu. Vymodlili jsme si syna - Díky Bože -a žijeme normálním rodinným životem, který občas přináší oběti, bolest a sebezapření. Život, který člověka uvrhnul do dimenze, ve které najednou vidí víc než před tím, stane se lítostivějším a také trochu sobečtějším. Ale i tak se dokáže radovat,milovat,smát se a být šťastný.
Od života jsem chtěla víc,ale asi mi víc nebylo souzeno. Mám občas pocit, že nevím kam patřím.Pocit,jako když stojíte na plném nástupišti a rádi by jste nastoupili do některých dveří metra. Vždy se někam natlačíte a někdo vás vyšoupne,protože není prostě místo. Nakonec si řeknete "no a co, však pojede další" a za červeným odjíždějícím světlem v tunelu,si uvědomíte, že nikdy nepřijede prázdné, protože je pozdě. Je totiž špička.
S úctou k těm, kteří ví kam patří a něco v životě dokázali a s obrovským pochopením pro ty, kteří také občas hledají sebe sama
Evča
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucie Lucie | 18. února 2008 v 16:57 | Reagovat

Milá Evo, ani nevíte jakou velkou náhodou jsem na Vaše stránky zabrousila a jak moc Vám rozumím.Jsem stejně stará jako Vy, mám skvělého manžela, skvělou práci, skvělé přátele, skvělý plat, skvělé auto, skvělé bydlení. Mám se dobře.Říkáte si: "Panebože, to sem zabrousila nějaká nafoukaná nána, co se má skvěle...co ta tu dělá?"

Chci Vám jen říct...že nezáleží na vzdělání, školách, nezáleží jakým jezdíte autem, jak umíte vařit svíčkovou, jak jste krásná, jak vypadáte mladší....

Mě na tom záleželo.....dokud jsem nepotkala osobu, která mi změnila pohled na svět....

Potkala jsem čirou náhodou slečnu....se kterou jsem se seznámila také čirou náhodou.Je to HIV pozitivní studentka psychologie. V době, kdy jsme se potkali, měla jsem úzkostné stavy. Z bývalé práce, z bývalého přítele, z bývalého života. Bohužel jsem si je vzala i do života současného. A najednou tu byla ona. Kateřina. Holka, která se nakazila ne svou vlastní vinou, holka, která má obr srdce a obr dušičku.Mohla jsem se jí vyplakat, všechno jí říct tak, jak to leží a běží. A ona mne pochopila. Když jsem jí to vyprávěla, nebyla myšlenkama někde na solárku nebo doma ve vaně. Ona mne opravdu vnímala, poslouchala, utírala mi slzy....a nakonec mi dala rady a doporučení, které mne nakoply a donutily si uvědomit, jak úžasně se mám!!!!

A teď tu jsem...z velké části šťastná, z úzkostí jsem se víceméně dostala....díky ní....a ona? Střídavě leží doma a v nemocnici, já vím, jak je jí špatně, ale neumím jí pomoci!! Nemůžu...Musím jen přihlížet k tomu, jak 25letá nádherná osoba chřadně, ztrácí naději. Ikdyž ona je moc silná, jde dál...ale bez budoucnosti. Situace ji nutí žít přítomností, která je tak pomíjivá....a tak krátká!

V tu chvíli si říkám....Bože díky, díky za to, že mi umožňuješ žít můj život tak, jak ho žiji. Prosím, dej sílu i Kátě....ať může jít dál.

Přála bych jí zázrak....

2 murkaeva murkaeva | 20. března 2008 v 12:12 | Reagovat

Milá Lucie, děkuji za slova,která jste mi napsala. Vím, jak moc je důležité stát pevně nohama na zemi a nemyslet na to jak kdo žije. Já nejsem závistivá a rozhodně mě nenapadlo o vás nic o nafoukanosti. Prostě každý žijeme svůj život,každý se musíme vypořádat s tím co přichází a každý to uděláme po svém. Někdy narazíme hlavou do betonové zdi a bolí to.Někdy se ale ohlédneme a usmějeme se,protože nás hřeje dobrý pocit,pocit toho,že jsme udělali dobře. Někdy mám pocit,že jsem pro svou budoucnost v minulosti udělala málo a teď už to nenapravím. Ale každý člověk má minulost,kterou by nejradši udělal jinak a každý má svou budoucnost,kterou může udělat tak,aby se mohl radovat. Pro mě byla medicína strašně důležitá,protože jsem celý život-od školy- žila s tím, že nejsem jedničkářka a přišla jsem si blbá. To že jsem přijímačky udělala a to několik let po maturitě...Strašně mi vzrostlo sebevědomí. Najednou jsem nebyla ta trubka s průměrem. Když jsem nenastoupila,bylo to pro mě zdrcující,ale věřila jsem si,že udělám další. Jenže to byla právě ta jedna šance,kerou člověku osud podá. Já jí nesebrala. Dávno je to pryč, zklamání a ztráta sebevědomí je zamnou. Nejsem sebevědomá,ale občasné smutky překlenu. Mám báječného manžela a úžasného syna. Čekáme další mimčo a ikdyž peníze nejsou a starosti se hrnou jako lavina a já mám občas pocit,že už nemůžu...pořád někde tu sílu beru. A tak to asi má být.

Přeji Vám, aby jste byla šťastná,spokojená. Káti je mi líto. ale věřte mi, že jí pomáháte moc tím,že když Vás potřebuje jste s ní. Že jí třeba zavoláte, zasmějete se s ní nebo jí do nemocnice donesete kytku. Pomáhá jí,že není sama a má přítelkyni,kamarádku,která se k ní neotáčí zády. Možná to zní jako klišé,ale věřtemi, že pro mne kamarádství druhé osoby je nad všechny smutky na světě. Můžu zvednout telefon a brečet, mluvit o všem ... A i já se snažím vždy zvednout telefon a poslechnout si, co trápí či rozesmívá toho druhého.

3 xx xx | 19. února 2010 v 14:54 | Reagovat

Vy jste to Murkoevo špatně pochopila.

Tady nepomáhá Lucie té těžce nemocné Káti, ale naopak.

To Káťa naučila Lucii rozeznávat, co je v životě důležité.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama