Být přítel.......

25. dubna 2007 v 16:48 | MurkaEva |  Myšlenky
Někdy mám sama o sobě pocit, že jsem tak citlivá, že jsem až hloupá. Mylím si, že moje rodina mě má zafixovanou jako uječenou, hlučnou a hádavou puberťačku. Je jedno, že mi táhne na třicítku, někde je lehký náznak konfliktu a jako bych slyšela" no jo, Evička". Ne, nejsem už ta šestnáctka, která hlučně prosazovala své názory a na mamku křičela při dohadování "Ale ty mě neznáš!". Už jsem dospělá, jsem žena, manželka a matka. Jsem jiná. Bohužel. Jsem spíš pesimista, který má neustále strach, že se stane to i to..... Sakra, už dlouho to jde na jedničku, jak to? A pak najednou přijde něco, co předčímá očekávání "proč tu brečíš?Čekala jsi zlom, tady je a je to horší než si čekala, jsi smolař. Tak zvedni zadek a znova!!!Znova!!!!" říkám si. Pár dní, týdnů a měsíců (dle stupně zlomu) se v tom patlám a na okolí se usmívám ba co víc, povzbuzuji je v jejich trápeních a snažím se je rozesmát a dívat se na vše s nadhledem. Sama se topím...........
Najednou stojím a zjišťuji, že mě nikdo záchranné kolo nehodí, že mě nikdo nemá touhu pomáhat. A už vím proč, dokázala jsem si postavit báječnou barieru z úsměvů. Přátelství je pro mě svaté. Pomoc přátelům je pro mě samozřejmostí a pokud je v mých silách a možnostech i maličkostí. Pro rodinu bych se roztrhla. Jenže už nemám sílu. Někdy se cítím jak hadr; jen na prach a smětí a pak jako vyždímaná do poslední kapky.
Oporou je mi můj muž. Kolikrát je to on, kdo v posledním okamžiku přiběhne a hodí záchranu. Obejme mě a řekne " Neboj se, zase bude dobře" a já utřu slzy a jdu dál a dál čekám až "bude dobře".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama