Hurá na večírek aneb dítě, bič a tuna plen s sebou

21. března 2007 v 21:03 | MurkaEva |  Děti
Čas od času někdo v rodině či mezi přáteli pořádá večírek. Je jedno zda jde o oslavu narozenin, svátků či jen sešlost "jen tak" ( protože to nikdy není jen tak ).
V názvu je uvedena pomůcka, kterou na sešlosti a večírky málokdo nosí ( já nikoho takového neznám ), ale imaginární se hodí - ať už na sebemrskačství a nebo na doslova fantastickou představu obrany proti nepříjemným lidem, kterým se na takovýchto akcích nevyhnete. Nicméně, jeho použití si občas nenápadně představujete v situacích, kdy vaše dítě se změní k nepoznání a chová se jak utržené ze řetězu. Soucitné, ale také prudce pohoršené pohledy vás bodají do zad, mezitím co do gratulací řve vaše dítě radostí. Nejen řve, ale i lítá sem tam, mlátí kostkou do topení a nepřetržitě mluví.
Dnes jsme na jedné rodinné oslavě byli. Musím říct, že byla velice vydařená. Netušila jsem, že mě nerozhodí synkovo chování i přes to, že tam bylo mnoho rodičů ať již dospělích, dospívajících i malých dětí. Náš syn se nepotřeboval vyjímečně ani oklepat, otřepat a seznámit a rovnou do místnosti vletěl jako tajfun. Ano, uznávám, to mě skutečně překvapilo. Někdo se smál, někdo s pochopením usmíval a někdo sledoval pohledem "Ježiš,co to je?!" Nicméně mé hlučné dítě nevidělo neslyšelo a bylo mu úplně fuk, že momentálně je nevhodné házet kostkama či třepat lahví s čajem. Krůpěje feniklového čaje proti prdíkům se vznášeli nad hlavami gratulantů a nebezpečně se lepily nejen do vlasů, ale i na sváteční oděvy. Naštěstí, většina už při našem příchodu pochopila, že je třeba zdržovat se v uctivé vzdálenosti, takže jediní zalepenci od čaje jsme byli více méně my, jeho rodiče. Manžel brzy usedl na koberec v domění, že poletuchu umírní, leč marně. Po nějaké době,kdy jsem se občas otočila, zda nerušíme,jsem se setkala s pohledy tak nechápajícími, že jsem se otáčet přestala a začala se potit. Ovšem synovo chování mi přišlo absolutně k smíchu, takže jsem tlumila záchvat, který na sebe nenechal dlouho čekat. Ano, byl i okamžik, kdy mi to přišlo líto vůči oslavenkyni a své rodině, kterou mám opravdu vřele ráda. Jenže lítost přebil fakt, že mé dítko je šťastné, že se nevzteká a kostkou bije do topení a ne do příbuzných. :-))))))))))))
Zvrat přišel v momentě, kdy jsem chtěla synka pochovat. Prohnul se do mostu a prudce kroutící hlavou na znamení nesouhlasu, ječel vzteky. Začínala jsem se potit o něco víc než před tím. Snažila jsem se ho nějak šikovně, nenápadně chytit a donést ke stolu, což se setkalo s absolutním nesouhlasem. Jeho.
Musím říct, že jsem si ale i tak večer docela užila. Manžel mě nechal komunikovat s rodinou a malému se věnoval. Zrovna tak musím říct, že - ať to vypadá jakkoli - měla jsem ze svého syna radost. Byla jsem šťastná, že si našel zábavu mezi velkými lidmi a že se pořád a pořád - až na maličkaté vyjímky - usmíval. Byl absolutně bezvadný.
Pokud se tento článek dostane někomu z rodiny pod ruku : Děkuji vám za vaši ohleduplnost a pochopení, moc si ji vážím. Je ještě maličký a jak jinak by si takovou krásnou oslavu s příjemnou atmosférou mohl užít, než svou dětskou bezstarostností. Děkuji vám všem.Eva
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Radka Radka | 22. března 2007 v 19:33 | Reagovat

Bylo to moc krásné psaní ,a hlavně hdyž to člověk umí tak skvěle vystihnout a krásně napsat.

2 Petr (Husqvik) Petr (Husqvik) | 30. března 2007 v 19:44 | Reagovat

Eviku úplně to vidím a asi bych měl taky problém se nerozesmát :-))

3 Martina Martina | 23. dubna 2007 v 19:49 | Reagovat

Také já úplně vidím, jak si tvé dítko hraje a lítá mezi pohoršeným příbuzenstvem. hihi - krásné počteníčko

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama