Dětičky a jejich pevné nervíčky

14. března 2007 v 14:32 | MurkaEva |  Děti
Milé maminky, také máte nervy na dranc a vaše dítko opět předvádí svou vytrvalost? Vězte, že nejste sami.
Můj syn je docela hodný kluk. Jistě, sem tam dostane z ničeho nic jakýsi "záchvat" a vzteká se pro nic za nic, třeba že nepobere větší množství kostek do ruky. Občas ale předvádí takové věci, že mi zůstává rozum stát :-))
Tak třeba včera; vrátili jsme se z venku a já nám šla uvařit ke svačině pudink. V obýváku byl celkem klid, jen Adámek šramotil hračkama a nejdnou se rozhostilo ticho. To je přesně ten okamžik kdy je třeba nenápadně nakouknout do místnosti, co že se to děje. A ono se dělo. Mé dítko sedělo v klidu bez hnutí a sledovalo televizy. Na tom by nebylo zas až tak nic nezvyklého, jen kdyby neseděl na konferenčním stole. Seděl tam jak král, v tureckém sedu a pečlivě sledoval pohádku o Krtečkovi. Nenápadně jsem vzala foťák a vyfotila ho. První blesknutí a synáček se proměnil v modelku - zubil se, mával a všelijak se nastavoval až do chvilky, kdy trochu ztratil rovnováhu. Vybral to, prima. A já mu klidným hlasem, aby se nelekl říkám: "Ale no tak, na stole se přece nesedí. Až hapáš budeš mít bebí" A to mé sladké stvoření se zazubilo a řeklo BÁC. Jemně jsem ho vzala a postavila na zem.
Nebo dnes. Asi před hodinou jsme se vrátili od kamarádky. Má roční holčičku. Lenča je báječná,společenská a miluje děti. Jen co jsme vstoupili vrhala se na malého a chtěla ho objímat. Jenže on na to není zvyklý a tak kňoural. Začala mu snášet hračky, ale všechny zvukové pustila a radostně ječela. Mé dítko dostalo šok. Řval a vztekal se, lehal si na zem a neměl daleko do smýkání sebou po podlaze. Nejdřív jsem se ho snažila konejšit, vypla všechny hračky co nezkončili sami a snažila se ho zabavit. Běda, když se ozvala Lenča. Vše začalo znovu a vytrvale, Adámek se chytal za hlavu a ječel a ječel až mi mé nervy začaly vypovídat službu. Přísně jsem se na něj podívala, pak přísněji mluvila a nakonec jsem chtěla jít domu. Kamrádka, ale byla názoru že ho to určo brzy přejde. A tak nám opět hráli hračky, Adámek řval vzteky, Lenča šťastně pištěla, mňoukali kočky a my se snažily bavit. A konec nepřicházel. Kamarádka tedy dala Lenušku do ohrádky a najednou světe div se........ Byl klid. Kočky zalezly, hračky dohráli a děti.....děti ztichli. Vždy jsem měla dojem, že mé dítko bude samotář, je rád sám nebo jen s námi a hraje si třeba v pokoji, kam chodím potichu nakukovat. Dnes jsem se přesvědčila, že dětský kolektiv není asi to po čem mé dítě touží.
Není to tak dlouho co mého syna napadla báječná věc. Zalévat koberec malinovým čajem. Zřejmě někde něco viděl nebo ho právě osvítilo z hůry a on s blaženým úsměvem zaléval podlahu. Byl v šoku když jsem rychleji přistoupila, lahvičku mu vzala a koberec vysušila. Na to měl jen jednu odpověď "Neni" a běhal to pak kontrolovat ještě asi hodinu a stále vyprávěl, že neni ( ten flek).
Odpoledne, když jde na hodinu a půl spát pociťuji zvláštní typ úlevy,klidu a pohody. Jako by mi něco chybělo, jako bych právě dorazila po těžkým několikadenním flámu domů a tady......byl najednou klid a ticho. Začnu téměř okamžitě pociťovat chuť spát. S vypětím sil si připravím oběd a pustím si televizy s normálním pořadem (pokud ho velkoryse dávají ). Padnu na sedačku a jsem vyčerpaná. A když se najednou ozve z pokoje pláč nebo volání "mamííí" tak mi už nenaskakuje husí kůže, ale restartuje se mi hardisk a já prostě plná elánu,lásky a porozumění vyskočím a jsem plně k dispozici. Večer už ale pracuji v nouzovém režimu a občas se mě manžel musí ptát na něco dvakrát. Mám dojem, že mi na čele viditelně bliká error. :-))))
A tak to jde den za dnem. Dítko má čím dál tím větší vytrvalost a já už méně a méně ztrácím nervy,protože myslím, že už dávno žádné nemám. To, co by mě před třemi měsíci dostalo do afektu, mě dnes rozesměje. Tuhle mě pozorovali dva staří manželé na ulici. Co mě, Adámka. Adáměk běhal, výskal a byl stoprocentně pozitivně naladěn. Jenže jsme museli zatočit a to se mu nechtělo. Plakal, vztekal se, sedal si na zem....řval. A já místo abych se zlobila, kázala a zvedala ho na nohy,jsem se rozhlédla zda něco nejede a dostala záchvat smíchu. Mé dítko se v čitých věcech vzteky válelo v prachu a já se smála. Ti staří manželé, ruku v ruce kroutili hlavami, a ten jejich pohled, který žasnul.....ten vidím dodnes a musím se mu smát. Když jsem byla sto něco slyšet, zaslechla jsem komentář té babičky "Mladí, ty budou blázni až do smrti! Co je na tomhle k smíchu?!" A dědeč to doplnil " K pláči!" :-))))))))
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama