Chtěla jsem být dokonalou matkou,díky Bohu jsem matkou

13. března 2007 v 15:15 | MurkaEva |  Děti
Vždy jsem toužila být matkou. S láskou a rozněžněným pohledem jsem nakukovala do kočárků a otáčela se za maminkami, které mě míjeli ruku v ruce se svým pokládkem. O něco později jsem pracovala v nemocnici a setkala se tak s mnoha dětmi a jejich rodiči. Myslím, že nemocnice mi mnoho dala. A to nejen směr, kterým bych se chtěla do budoucna zabývat, ale i pochopení a úmění jednat s lidmi, které něco bolí či trápí.
Děti mi přišli roztomilé, rozkošné a mít je mi přišlo báječné. Pokud tohle čte nějaká maminka, začíná se potutelně usmívat, protože určitě ví kam mířím. Ráda jsem děti hlídala, vozila a oprašovala. A měla jsem jistotu, že budu dobrou matkou.
Děti ale nepřicházeli tak jak jsme si s manželem přáli a čas plynul. Už jsem nenakukovala do kočárků, nerozplývala se nad batolátky držící se tatínků či maminek za prst. Už jsem se neusmívala na těhotné. Lezli mi na nervy. Najednou jsem zjistila že závidím. Kdykoli jsem kamkoli šla, byli tam. Děti, kočárky, těhotné, kojící matky. Propadala jsem zoufalství a má touha po dítěti nabrala nejvyšší obrátky. Najednou jsem měla pocit, že početí potomka je jakýsi závod. Závod jsme zatím prohrávali, ale mé kamarádky a kamarádi vítězili na plné čáře. Téměř jednou týdně mi zvonil telefon a v něm se ozýval šťastný a dojatý hlas oznamující tu velkou zprávu.Byla jsem šťastná s nimi, ale noci jsem proplakala do polštáře. Nakonec jsme si naplánovali s manželem život bez dětí. Snažili jsme přesvědčit sami sebe, jak krásný život nás čeká. Moc přesvědčivé to nebylo, ale začali jsme se oba těšit do školy, kterou jsme si vybrali, na cestování a dovolené. Konečně ta touha po dítěti, lehce pominula. Bolest zůstala, ale ustoupila do ústraní. A za měsíc, jsme byli celkem spokojení. Nepřipouštěli jsme si starosti a plánovali budoucnost. Až do listopadu, kdy jsem zjistila, že jsem v jiném stavu. Pro manžela to bylo hotové štěstí, ale pro mě šok. Nechápavě jsem na něj koukala, jak se dokázal tak rychle přeprogramovat, ale nakonec jsem se k radování přidala :-)))
Budu matka, maminka, mamička, mamulenka,máma, máti, maminečka......................................... Budu ze všech ta nejlepší, nejpečlivější, nejpilnější,nejčistotnější - bude ze mě nová, lepší žena........ Budu SUPERŽENA! :-))) Někde se řekne Eva a všichni uvidí mě, DOKONALOU MATKU. :-)))
Už kdysi jsem odsuzovala maminky, kterým se dítě zmítalo v záchvatu vzteku na chodníku nebo v obchodě, maminky, které na své robátka ječeli, nebo jim naplácali, maminky, které si vykračovali vedle svých umolousaných dětí s nudlí až u pasu. Nechápala jsem kamarádky s dětmi, které neměli doma naklizeno,děti měli upatlané pusinky od jogurtu a vše v dětské výšce bylo opatlané, počmárané a všeobecně v dezolátním stavu. To vše ve mě budilo myšlenu, že já....JÁ tedy takhle opravdu fungovat nebudu. :-)))))) Maminky, které to čtou, už jistě řvou smíchy :-)))
Bříško rostlo a na mou výšku až moc. Všichni odhadovali minimálně dvojčata, ale my jsme věděli, že bude jen jedno. A pak nastalo léto a narodil se nám syn. A ze mě se měla stát velkým třeskem SUPERŽENA a DOKONALÁ MATKA.
Místo té radosti, záplavy štěstí a zdokonalení se, přišlo rozčarování. Všechny ty načtené články z časopisů, všechny rady nabiflované s knih o matce a dítěti................. šli do kopru. :-))) Byl to šok. Pochopitelně ty první dni se člověk rozkoukává a neví najednou co teď a potom, ale tohle předčilo má očekávání. O mateřském štestí, lásce a dopřávání si chvilky odpočinku nemohlo být ani řeči. Začínala jsem být zoufalá. Prádlo se kupilo v koši, v koupelně, pak v koši na žehlení. Viděla jsem že to musím řešit a tak jsem přikoupila dlaší dva prádelní koše :-D Přednostně se pralo a žehlilo prádlo pro malého. A ostatní - nejen prádlo -se vršilo. Nádobí, luxování ( syn když neřval tak spal ),prach, jiný všelijaký binec. Vařit jsem nestíhala, kolikrát jsem (když jsme byli doma) ani ven nešla, protože jsem byla téměř neustále v noční košili. :-))) Nevyspalá, unavená a nevědoucí co dál. Moje maminka občas donesla uvařené jídlo, ale já se tu plácala jak rybka na suchu. Nebyla jsem nějak šťastná. Po třech měsících jsem začala panikařit "To to takhle bude teď pořád?!?!" Co jsem výše neuvedla je to, že můj syn ležel po porodu na JIRP a tak jsme po návratu domu byli hodně sledovaní.Téměř každý den v týdnu jsme někde byli; kontrola v nemocnici, pak na neurologii, pak na chirurgii, pak poradna, pak rehabilitace a tyto věci se téměř neustále točili do kola. Neurologie byla jednou měsíčně.
Po půl roce jsem se jednoho dne ráno probudila a zjistila, že to jde samo. A najednou jsem si dokázala rozplánovat práci a byl čas i na to jít ven. A tak utíkal den za dnem. Lékařských prohlídek ubývalo, času bylo víc a já se cítila dobře. Dny sice utíkali, jako by měli sotva hodinu, ale šlo to. Syn začal lézt a dočkali jsme se závěrečné zprávy o jeho zdraví. Je zdráv.
S lezením byla pohoda a klid narušena. Syn svůj lezecký um tak vybrousil, že kam jsem šlápla tam byl. Neuvěřitelně rychlé a mrštné dítě. Už neposeděl, všude něco kramařil, trhal,škubal, cumlal, jedl a bylo mu celkem fuk, že právě posvačil televizní program na dnešní den. Věčně olepené prstíky tlapkali po zdi, po konfernčním stolku a po svačině se vztekal při utírání pusy. Stále se to však dalo zvládat, až se jednoho krásného dne to mé sluníčko postavilo na nožičky. Dosáhl si na stoleček do mističky pro jablíčko či piškotky a byl šťastný. Ocumlanými a ublemcanými prstíky se přidržoval nábytku, aby mohl chodit sám.Z legace plácal ručičkama po zdech, protože se mu líbilo, že na nich zůstávají maličké stůpky po vlhkém plácnutí. No maličké, když měl předtím v ruce rozmačkaný vlhký piškot.....maličké nebyli.Prádla bylo víc a víc, fleků také a to nejenom na zdi.
A pak jsem se opět jednou ráno probudila a světe div se : BYLO MI TO FUK :-))))))
Prostě jsem se přenesla přes ošmudlané zdi,koberec politý čajem, pusu ublemcanou od jogurtu a okousaný mobilní telefon, vztekací záchvaty při přebalování nebo na ulici, když zrovna zatočím někam jinam, než si mé dítě přeje. Však on z toho vyroste.Nejsem tedy dokonalá matka, ale děkuji Bohu, že jsem matka a mohu sledovat každodení novinky v životě svého batolete, v životě svého téměř dvacetiměsíčního syna.
Maminkám zdar a pevné nervy
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Radka Radka | 23. března 2007 v 18:59 | Reagovat

tadyto je nádherné

2 murkaeva murkaeva | 24. března 2007 v 22:48 | Reagovat

Radu, moc děkuji za milé komentáře.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama